Výchovné maličkosti

Průvodce výchovou dítěte do 12 let
Rodiče poskytují dětem nejvýznamnější výchovné a vzdělávací prostředí, jejich vliv bývá většinou nejvýraznější a hlavně velmi trvalý. K tomu, aby rodiče mohli plnit svou nezastupitelnou úlohu ku prospěchu dítěte, potřebují se v dítěti lépe vyznat a porozumět mu, chápat jeho potřeby a možnosti. Kniha zprostředkovává pohled zkušeného dětského psychologa na řadu situací, s nimiž se rodiče při výchově dítěte musí vypořádat. Autor postupuje chronologicky – od přípravy na narození dítěte do mladšího školního věku. Nedává konkrétní návody, ale poskytuje rady a doporučení, které vycházejí z vývojové a pedagogické psychologie.
PhDr. Václav Mertin působí na katedře psychologie FF UK a také v Pražské pedagogicko-psychologické poradně. Je autorem řady odborných i populárních publikací. 

Ukážka:

Aby byl pobyt v mateřské škole ku prospěchu dítěte, musí si tam dobře zvyknout a cítit se tam dobře a v bezpečí.

  Vzhledem k tomu, že děti jsou různé, nelze stanovit jednoznačný a jediný správný recept zvykání na pobyt ve školce. Určitě se vyskytnou rodiče, kteří jeden den ráno řekli: „Jdeme do školky,“ chvíli tam s dítětem pobyli, pak odešli a dítě si vcelku bez problému zvyklo a chodí do školky i po několika měsících docela rádo. Přesto bych podle možností a okolností doporučoval před tím, než dítě v mateřské škole zanecháme, realizovat alespoň některé přípravné kroky. Je dobré, když má dítě kamaráda, který už do mateřské školy chodí a může mu povyprávět, co všechno ve školce mají za hračky, co tam všechno dělají. Asi nejjednodušší je, když se kamaráda vyptávají rodiče. Pokud to jde, dítě by se mělo předem seznámit s učitelkami a s prostředím mateřské školy. Není důvod, proč by nemohlo s maminkou opakovaně strávit část dne v činnostech v mateřské škole ještě před tím, než opravdu nastoupí.

  Zvykání probíhá u dětí různě. Na žádném, byť sebehrůznějším zvykání bych neviděl nic znepokojivého, neměli bychom hledat vinu na straně školky, dítěte či u sebe samých. Průběh je u každého dítěte jiný: některé dítě je ze školky nadšené a po týdnu do ní odmítá chodit. Jinému trvá dva měsíce, než si trochu zvykne, některé si nezvykne prakticky nikdy.

  V některých školkách se uplatňují jednoznačná a neměnná pravidla, podle kterých dětem a maminkám dovolují zvykat si na docházku. To je pochopitelně pedagogický nesmysl a odráží neodbornost, protože školka se má spíše přizpůsobovat jednotlivým dětem a rodinám, a ne naopak. Samozřejmě nelze zcela přeměnit chod školky, ale většinou to není třeba, jen je nutné vyjít vstříc rodičům. A že se to někdy rodičům nevyvede? Stejně tak se to někdy nevyvede, když adaptaci řídí učitelky, tedy odbornice.

  Doporučoval bych standardně postupovat spíše pomaleji, s velkou podporou dítěte ze strany dospělých, tedy vždy raději zvolit o něco delší dobu adaptace, než si myslíme, že dítě potřebuje. Pobyt v mateřské škole bych omezil na nezbytnou míru – v předškolním věku má být pořád ještě dominujícím výchovným činitelem rodina a rodiče by se neměli vzdávat svého vlivu a možností působení, dříve než jim samo dítě vyšle signál, že to může být jinak. Dítě by mělo mít vždy absolutní jistotu, že si rodiče pro ně přijdou a že je ve školce nenechají.

  Slzy dítěte jsou velmi silný nástroj ovlivnění dospělých osob. Mnoho rodičů obtížně snáší slzy dítěte při loučení v šatně mateřské školy. Někdy dochází i na srdceryvné scény, při nichž se málem rozpláče i sama maminka. Pak může mít výčitky, jestli to stojí za to. Pokud si dítě začne hrát, jakmile mu uschnou slzičky, příliš bych se neznepokojoval. Vždyť slzy patří k loučení. Zatímco pro dospělého to jsou čtyři hodiny odloučení, během kterých vlastně ani nic moc nestihne, pro malé dítě je to celá věčnost. Důležité je popřát dítěti, aby si hezky pohrálo a že už se na něj zase těšíme, je dobré také připojit, na co se může těšit odpoledne